Jednoznačnou odpovědí si mnohdy nejsme jisti a vyvolává v nás řadu obhajob a důvodů, proč zůstat nebo naopak partnera opustit. V našich životech procházíme řadou zkušeností. Partnerská krize, vztahové vyhoření, nevěra, nedůvěra, vzájemné utrpení i domácí násilí. Učíme se ve vztazích orientovat a důstojně se rozhodnout nebo udělat krok.
Důvody určitého napětí, které se hlásí o změnu, sahají do počátku současného vztahu a do všech předchozích partnerských vztahů či vztahů vůbec.
Často jsou to opakující se a přehlížené situace, chování, projevy a reakce partnera či sebe. Když dozráváme, žijeme v různých přesvědčeních i víře, že to „nějak vydržíme“ nebo „ono se to nějak spraví“.
Vztah se nezlepší, aniž bychom tomu dali jakýkoliv impulz či podnět. Pokud to neuděláme sami, něco nebo někdo to za nás zařídí.
Díváme se na to, jak se náš nefunkční partnerský svět hroutí a často omlouváme to, co je pro nás náročné zpracovat či ukončit.
Každý vztah prochází řadou konfliktů mezi partnery nebo v nás samotných. Každý konflikt dává příležitost vidět to, co nevidíme či přehlížíme, a kde potřebujeme udělat potřebný krok. Tento krok či změna se týká v první řadě nás, i když jsme často přesvědčeni nebo v očekávání, že by měl změnu podniknout partner. Pravda je někde uprostřed.
Každý z partnerů má ve vztahu svoji část cesty. Když se tyto cesty neprotkají ve vzájemné shodě, nebo když usilovně „cestuje“ jen jeden, postupem času se společná cesta může rozdělit a partneři od sebe odcházejí.
Často žádáme, aby se partner změnil nebo podnikl něco, abychom se my cítili lépe. Pokud tento trend znáte, je na čase jít tomu vstříc a něco s tím udělat.
KAŽDÝ KONFLIKT JE PŘÍLEŽITOST NĚCO OPRAVIT
Když jste v konfliktu s partnerem nebo sami se sebou, je to ukazatel toho, že je nutné „něco opravit“ a nedávat vinu či přičinění sobě, partnerovi, ostatním.
Když potřebujeme něco opravit a tím dosáhnout změny, chce to určitou dávku úsilí, trpělivosti a odhodlání.
Tiché čekání a strádání v koutě poskytuje moudrému universu prostor, kdy se samo postará o to, abychom k lepšímu partnerství došli, a to jakýmikoliv prostředky.
Setrvávat dlouhodobě na místě a dívat se na rozpadající či nefunkční nelze. I když máte pocit, že stojíte, jdete vždy vpřed.
Jsme postupně nuceni dělat určité kroky a přijmout, že změna je pro nás osvobozující a potřebná. Jakmile toto pochopíme, jde o změnu samotnou. Je to počátek našich prvních kroků a odhodlání. Nemůžeme chtít výsledek hned. Je však nutné pozvolna začít přetvářet svůj vnitřní prostor a postoj ke změně samotné. Je to důležitý krok a často chvíli trvá, než se tato skutečnost v našem vnitřním světě objeví, stane, a posune vnímání celé situace i naše pocity jiným směrem.
Jakmile jsme ochotni připustit, že změna je nutná, otevřeli jsme se a jsme připraveni pojmout různé scénáře výsledku.
Už nelpíme na jednom ze scénářů, který jsme si idealizovali nebo kterého jsme se báli. Dokážeme akceptovat vývoj partnerského vztahu, sebe sama i svého partnera.
KDYŽ POHÁR TRPĚLIVOSTI PŘETÉKÁ A KOMUNIKACE JE OBTÍŽNÁ
Jednou se pohár nenaplněných očekávání, trpělivosti, zklamání i vzájemného utrpení skutečně naplní a řekneme dost. Umíme vyjádřit stop tam, kde jsme to zpočátku neuměli. Posunuli jsme se. Dokážeme vyjádřit své hranice a komunikovat způsoby, které jsme před tím nedokázali.
Jak je to možné?
Jde o důkaz, že jsme se dostatečně konfrontovali se svými obavami, nejistotami, představami či idealizací a došli do bodu, kdy jsme připraveni udělat další krok či rozhodnutí. Jsme blíže odvaze, sebejistotě i sebeúctě a vidíme možnosti.
Komunikace se nám obvykle spojuje s tím, že spolu jednoduše musíme verbálně mluvit. Existuje však mnoho jiných způsobů a neverbálních spojení, jak s partnerem komunikujeme. Vzájemně si čteme v očích, ve výrazu tváře, v pohybu těla, v tónu hlasu a také poznáme, že se něco děje, když spolu jednoduše nemluvíme. Když jsme například k sobě i k partnerovi neupřímní nebo lžeme, myslíme si, že to není vidět. Potlačujeme své potřeby nebo pocity, které si nedovolíme vyjádřit. Nepříznivě tím ovlivňujeme sebe a okolí. Oddalujeme naši schopnost jakkoliv situaci řešit a vyjádřit to, co nás momentálně trápí, a v čem už nechceme déle setrvávat.
Řešit s partnerem náš vnitřní konflikt znamená mluvit o sobě.
Podstatou sebevyjádření je to, abychom mluvili o sobě a zdrželi se obviňování a výčitek vůči partnerovi. Když se podíváte do svého života, jsem si jista, že většina sporů a nedorozumění je v módu opačném.
Takový prostor nevytváří vhodnou půdu k tomu, abychom se vzájemně slyšeli, byli ochotni si naslouchat, neskákali si do řeči a dokázali vnímat, co jeden druhému skutečně říká. Je sebeléčivé sdělit, jak se cítíme, když je pro nás situace nepříjemná a co to s námi dělá.
Snaha zjistit, proč partner reaguje tak, jak reaguje, chce mnohem více všímavosti i doplňujících otázek. Naše úsilí nestát si urputně za svým a zjistit, co partnera k určitým reakcím a činům vede, pomáhá najít porozumění a společné východisko.
Častým (sebe)obviňováním se partneři jeden druhému vzdalují.
Jsme těžko ochotni si přiznat slabost, pýchu, pochybení, omluvit se, nebo jsme uvíznuti v roli oběti, ponížení, méněcennosti. Nemáme sílu a chceme se o ni porvat. Když už se tak stane, tak způsob, jakým se projevíme nebo něco přiznáme, je v mnoha případech poněkud nešťastný, emotivní, ublížený, manipulativní, zesměšňující, hysterický až agresivní. Řešení konfliktu je v nedohlednu a společná komunikace se stává ještě více frustrující pro obě strany.
Je důležité pochopit, v čem spočívá vaše skutečná síla. Paradoxně je tam, kam se vám nechce, a kde jste nejvíce zranitelní. Jen se po této cestě vydat.
ZMĚNU DOPROVÁZÍ NEOCHOTA I NÁŠ VNITŘNÍ BOJ
Máme příležitost prozkoumat sebe, náš vztah a nacházet cesty tam, kde se s partnerem neumíme potkat. Uvědomme si, v jaké hře stojíme, a o koho tu ve skutečnosti jde. Posilujeme svoji otevřenost, cit, odvahu, schopnost postavit se na vlastní nohy, vyjádřit vlastní hodnoty, najít zdravé hranice.
Snaha měnit svůj přístup se nemusí potkat s povzbudivou reakcí partnera. Partner má, stejně jako my, svoji zátěž i realitu. Může mu chybět ochota naslouchat, protože neví, jak reagovat, nebo považuje za zbytečné cokoliv řešit.
Může nám urputně dávat najevo, že se ho situace netýká, a že je míč na vaší straně. Ať už vědomě nebo nevědomě, vyhýbá se vašemu úsilí situaci řešit, a pravděpodobně sám ani neví proč.
Existují případy, kdy partner svůj vnitřní konflikt opakovaně eskaluje až do fyzického násilí. Je to signál, který bychom měli zachytit, protože často je důkazem nezdravého, destruktivního a toxického vztahu.
Přemýšleli jste o tom, co se za násilnou reakcí partnera skrývá? Bohužel marná snaha, jak se se svými emocemi či životem vypořádat.
Naše reakce a chování v pozemském základu kopírují model rodiny, ve které vyrůstáme. V celkovém kontextu už dnes víme, že i skrze model rodiny reagujeme na mnohem hlubší zakořeněné programy, kterých si nejsme vědomi.
EMOCE A POCITY, KDYŽ NĚCO ZTRÁCÍME A OBNOVUJEME
Cítíme řadu obav, nejistot, křivd, selhání i nedůvěry. Bojíme se, že budeme muset změnit sebe, opustit partnera nebo domov, který ztrácíme. Bojíme se opuštění, samoty, ztráty finanční (ne)závislosti, nevíme, co máme dělat. Zaplňujeme svoji vnitřní prázdnotu a emoční díry hmotnou výživou, držíme se povzbudivých slov od přátel. Máme strach dívat se dopředu.
Přichází výzva objevit v sobě skutečnou sílu, opravit porouchané, rozhlédnout se kolem, najít nová spojení.
V našem životě je mnoho odpovědí, které stojí za povšimnutí a chtějí se dostat na povrch. Kořeny našich prožitků a reakcí sahají do modelu naší rodiny, do jejich generací, do porodních traumat, karmických zátěžích a celé naší kolektivní historie. To nám však nedává důvod omlouvat činy a zátěže své i partnerovi.
NENÍ PODSTATNÉ CO SE STANE, ALE JAK NA TO REAGUJEME
Nejsme tu od toho, abychom napravovali nebo zachraňovali partnera. Řada proměn probíhá v kosmickém řádu automaticky. Život našeho partnera nerozklíčujeme, ale ten svůj ano. Jakmile pokročíme, měníme trvale vztah k sobě a tím i svého partnera. Neočekávejme, že nás partner bude následovat. Buďme sami pro sebe tím, kým potřebujeme být. Prostor kolem nás se poskládá tak, aby nás podporoval. Pokud v tomto našem prostoru setrvá i vstřícný a milující partner, je to důkaz, že k nám patří a má smysl ve vztahu pokračovat. Bohužel se často stává, že partner odchází, když se cítíme sami sebou a získáváme svoji sebeúctu zpět. Nesmutněme. Je to důkaz, že vzájemná míra kompatibility se vyčerpala a jasněji vidíme, že pokračujeme každý svoji cestou, abychom si zachovali sami sebe.
PROČ PARTNEŘI DO ŽIVOTA PŘICHÁZEJÍ?
Když se podíváte do svých životů a partnerství, věřím, že si dokážete odpovědět sami. Vždy posilujeme ty části sebe, které jsou oslabené či jinak historicky porouchané. Je smysluplné uvědomit si, kde se ve svém růstu nacházíme, a co ještě potřebujeme. Učíme se, co je a není naše zodpovědnost. V rodinách, kde jsou děti, jsou témata vnitřního růstu a partnerství poněkud citlivá. Vyhodnocení situace nebo radikální řešení není jednoduché. Téma partnerství a vztahů by se dalo rozvinout do celé knihy. Nicméně vždy to bylo, a vždy bude o Vás. Děti jsou mnohem šťastnější, když uvidí šťastné rodiče. Ať už jsou spolu či každý sám za sebe.
Vítám vaše otázky: helena@riserostlin.cz