Inspirováno příběhem klientky. Pracuji s lidmi, kteří se ve svých potížích občas zacyklí takovým způsobem, že nevidí východisko. Hledají pomoc a neuvědomují si, že jsou sami sobě tím největším pomocníkem. Objeví se v době svojí usilovné sebepráce, kdy navštívili nespočet „duchovních akrobatů“, včetně exorcistů a spolků, které je posunuly na hranici samotné existenciální popravy.
Těžko říct, co takového člověka k určitým směrům a spolkům táhne. Nic však není náhoda a při rozklíčování všech dějů je pochopitelné, proč se na taková místa dostávají a co jim to ve výsledku přináší. Jisté je, že se takovým lidem spouští hurikán událostí, které těžko sami ze strachu zvládají. Strach je zde klíčový a udělat něco tak, aby se ztratil je pro ně nemožné. Jedním ze základních přístupů, který tito lidé mají je ten, že žádají o pomoc nebesa, mistry a bytosti o ochranu a bezpečí. Snaží se obklopit světlem, láskou a chtějí být někým nebo něčím ochráněni, aby se k nim nedostaly temné energie a hrůzy, které pociťují nebo jinak prožívají. Je to způsob jejich řešení, který jim ve výsledku příliš nepomáhá. Žádají víc a častěji, aby byli konečně vyslyšeni.
Mají otázky, proč se to stále děje a jak udělat, aby to skončilo a odešlo. Někteří v tom žijí i několik let, jsou vyčerpaní, nemají energii, kolabují. Nesnesou jakékoliv hrůzy kolem sebe, jsou citliví na tematicky temné obrazy, pořady v televizi, nemohou se dívat na nic, co v nich vyvolává někdy až panické stavy a strach o život. Tyto stavy těžko dovolují žít běžný a zejména hmotný život. Uděl spočívá v určité nerovnováze.
Když se stále obracíme „někam nahoru“ a čekáme, že přijde zázrak, přijde ještě větší příležitost k tomu, abychom tento zázrak sami učinili.
Paní, která mě kontaktovala je ukázkový případ. Její energie a slova směřovaly k nebesům tak vysoko, že kontakt s hmotnou realitou a její prožívání v těle vykazovalo velký rozpor v rovnováze. Její kořeny nesahaly tak hluboko, aby mohla jít tak vysoko. V tu chvíli se odehrával konflikt. Pokud člověk tento konflikt nevidí, ani si ho neuvědomí, dostává se do pasti.
Když míříme příliš nahoru, odvracíme pozornost od sebe a od toho, co je pro nás momentálně důležité a podstatné. Utíkáme před něčím, co se hlásí o pozornost a potřebuje být vyřešeno také v jiných úrovních než tam, kam voláme.
Pokud něco není funkční nebo nás nepodporuje, je potřeba změnit směr, obrátit se na druhou stranu, podívat se na to jinak. Výsledek není okamžitý, ale postupný. Jakoby nás u toho někdo testoval, zda už jsme dostatečně připraveni a silní na to udržet směr, který si přejeme.
Cesta každého z nás je individuální, avšak má jakási společná pravidla a zákonitosti. Když už pochopíme, že nemůžeme utíkat, obkládat strachy hezkou zástěnou, uklidňovat se rituály a snažit se to ošklivé dělat hezké, nastává zlom. Sestoupit z nebes o něco níž, než jsme a dotknout se obsahů, které nás běžně nebo extrémně atakují. Je to cesta zpět do rovnováhy, do zemitosti, do řešení našich zasunutých vnitřních konfliktů a traumat, které brání v rovnováze být.
Hypersenzitivní lidé mají obvykle tyto úkoly náročnější. Nasávají vše jako houba. Cítí v prostoru emoční stopy událostí, jsou přecitlivělí na rozpoložení lidí, na různé předměty s historií. Jakmile se ocitnou tam, kde je více prostorových vjemů, vyčerpají se.
O to více je pro takové lidi rizikové navštěvovat různé léčitele, terapeuty, šamanské akce a jiné, podobně zaměřené směry. Zde je nutné dodat, že se tyto spolupráce nevylučují, nicméně řada takových lidí nemá v sobě vybudován jakýsi vnitřní pilíř nebo opěrný bod důvěry v sebe sama. Jde o spolehnutí se na sebe, svoji duševní sílu a sebedůvěru, že vše, co se z nitra vynoří zvládnu.
Vzniká tak řada vnitřních konfliktů, které tyto lidi nutí svůj vztah k sobě měnit a posílit to, co je oslabené a neupínat se na nic a na nikoho. Jde o prostoupení do svého vnitřního světa a postupnými kroky směřovat do kontaktu se svými strachy, životními traumaty a „duchovními bubáky“.
Prožitky kontaktu nebo napadení různými bytostmi jsou zde proto, aby nám pomohly dívat se tam, kam nechceme nebo objevit to, čeho se bojíme.
Když se vrátím zpět k příběhu klientky, nechtěla přijmout svoji temnotu. Bála se jí a bránila se, že se přece nemůže temným nechat pohltit a musí být ve světle a v lásce. Nicméně tento model a vztah k němu v sobě pěstuje už 7 let. Troufnu si říct, cesta do pekel a utrpení.
Paradoxně to, čeho se nejvíc obáváme je to, čím potřebujeme projít. Máme dojem, že peklo je venku a nevidíme, že ho sami prožíváme a sebedestruktivně se v něm držíme.
Když jsem před několika lety procházela spontánní krizí po probuzení hadí energie (kundalini), můj příběh se odehrával ve velkých extrémech nahoře a dole takovým způsobem, že jsem prožívala denně svoji vnitřní smrt.
Významná zkušenost, kterou jsem získala bylo pochopení souboje světla a temnoty. V jeden okamžik se spojili v jedno. Ukázalo se mi, jak po celou dobu horlivě spolupracovali.
Každý souboj je cesta. Není jednoduchá a učíme se v ní hledat způsoby, jak si vybudovat zdravé sebevědomí, svoji hodnotu, duševní zdraví i vztah k temnotě. Minulost, kterou si neseme je velmi obsáhlá a je důležité v sobě rozvíjet ty části, které ji pomohou vynést a poznat, než ji potlačit nebo chtít se jí zbavit. Jedině tak můžeme proměnit život v lepší zítřky.
Vítám vaše otázky: helena@riserostlin.cz